Musím říct, že akce, která proběhla v sobotu 19.7.2008 mně fakt dostala. Poprvý v životě jsem byla do hry zatažená naplno a byl to fakt nařez. Být V.I.P. Osobou, to mě v životě ani ve snu nenapadlo.
Když jsme dorazili před Milovický vlakový nádraží, říkala jsem si, „akce na celej den, hmm... to jsem teda zvědavá, po jakej době mě přestane bavit za klukama běhat s foťákem a kemerou...“ To jsem se ještě smála. Úsměv mi ale spadnul, když Milan (pořadatel akce) řekl : “Máme tady fotografku, tak z ní uděláme V.I.P. Osobu.“
Cože? Říkám klukům : “To si dělá srandu, že jo?!“
Ale jak Milan mluvil dál o průběhu akce, bylo mi jasný, že si srandu nedělal...
„Kam tě asi schováme?“ Jo, tak na to jsem byla fakt zvědavá. Byla jsem v prvním stádiu paniky a ještě k tomu „strašně neviditelná“ - měla jsem na sobě červenou mikynu, modrej batoh, černý kalhoty, bílý boty a k tomu ještě ta moje červená ofina...
samozřejmě, že takhle barevná jsem byla úplně z jinýho důvodu. Abych jako fotografka byla dost jasně vidět. Ovšem v této situaci jsem si v tomhle oblečení připadala dost v prdeli...!
„No, to si mně určitě nikdo nevšimne....“
Kluci se rozdělili a já zůstala pod dohledem Dejvise, Davida a Hanze.
Prolezli jsem bunkr a polemizovali, kam se mnou.
Bunkr byl zamítnut, protože by se z něj dost blbě zdrhalo...
Tak kam? David navrhl, zůstat venku, ale kousek dál od bunkru.
Tak jsem čekali a čekali... Hanz opět rozebíral svýho kalacha, jako skoro vždycky.
Až po pár minutách se ve vysílačce ozvalo ať se V.I.P skupina přemístí k Bílé věži. Přiblížili jsem se k bunkru a už po nás někdo střílel. Tak rychle zpět... a jinou cestou...
Cesta k Bílej věži byla relativně klidná. Připojilo se k nám i pár teroristů.
U věže chvíli pauza a zese rychle pryč. Skupina „amíků“ byla furt za náma.
Dorazili jsem k zákopům na sv. Kateřině, kde se rozhodlo, že dva kluci se mnou musí pryč.
Kdž jsem dorazili k budově na Mordovce chvíli jsme čekali, co se bude dít dál. Pochvíli za námi dorazil i zbytek terorystů. A vydali jsem se na poslední cestu. Na poslední bojiště – Kozí hřbety.
Na místě jsem se všichni ukrili a čekali jsme.
Já byla schovaná v poslední místnosti a Hanz mě hlídal.
Najednou jsem uslyšeli hlasy z vedlejší místnosti a venku. V tu chvíli jsem už byla ve druhém stádiu paniky. Byla jsem schovaná za stolem a čekala jsem co přijde. Honza vyřadil dva „amíky“ z boje hozeným zásobníkem (jako granát) vedle do místnosti. Naštěstí se kluci nehádali a odešli v klidu...
Ostatní kluci z týmu američanů si toho všimli a na nic nečekali a hodili do mistnosti, kde jsem s Hanzem byli, šutr, jakožto granát. Hanz se tedy po skoro nulovém boji musel odebrat na mrtvoliště. A co já? - třetí stupeň paniky.
Zaslechla jsem : „Je tam V.I.P!“ a hned na to : „tak pojď ven, my víme, že tam jsi!“ a začla hra na kočku a myš. „Nepůjdu, pojďte si pro mě!“ ,… „Říká, pojď ven!“... Tohle hádání nemělo cenu. Tak jsem šla... Udělala jsem krok ven z místnosti... „Sakra“... Byli všude...
Ten nejmenší mi mířil na obličej a řval : „Na kolena!“ „Děláš si prdel?! Ani náhodou!“ a on znovu a ještě s větším důrazem (nejspíš si myslel, že mu to pomůže, vzhledem k jeho velikosti) „Klekni si!“ ale ne mě to nějak moc nezapůsobilo „Ne!!!“ Zrudnul vztekem a ukázal mi hlaveň jeho pistolky. V tom případě jsem si klekla.
Pak jsem s nima musela běžet do jejich úkrytu. Strčili mě do malé budovky. Tam jsem strávila několik hodin!!!
Naštěsí mě teroristé vysvobodili...
Musím říct, že to byla jedna z nejlepších sobot, co jsem zažila...
Teď už ví, proč vás airsoft tak bere.
Myslím, že už ode mě Hanz nikdy neuslyší „To už jdeš zase na akci?“
Takže všem patří můj dík za supr sobotu. A hlavně
9. Lajdáckýmu
Průzkumnýmu
Oddílu
Díky HannaH
