:shock: Parta 10letých děcek v maskovacích pyžamech od ťamanů . Aaaaa. Jestli tohle srovnávají s náma airsofťákama, tak to sme pěkně v řiti.

A na které TV a kdy byla jaká reportáž o softu? Teď někdy? Nic jsem nezaznamenal.

Na Primě byla taky velmi negativní reportáž o Airsoftu, sice je to už nějakej ten pátek (cca 4 roky), http://www.youtube.com/watch?v=6VKCyFI-2DU

a proc byla negativni? ...

Tady je potřeba hlavně pochopení a porozumění ze strany policie a civilistů co tam choděj.

Hodně policajtů když vidí jak někdo hraje asirsoft tak si hned řekne děti dělaj bordel, jdem na ně a to je ten problém. Asi by to tam chtělo dát ceduli airsoftové hřiště a bylo by to.

...

Auta zaparkovaná na silničním odpočívadle u Českého Brodu vypadají docela obyčejně. Drsně vyhlížející muži v bojových armádních uniformách, kteří z nich vystupují a z kufrů vytahují zbraně, však projíždějící řidiče spolehlivě zpomalí.

„Vojáci“ v rukou drží jen modely na plastové a keramické kuličky, vypadají však jako opravdové zbraně. Dvaadvacet kluků a dvě dívky si lokalitu s vybydlenými vojenskými kasárnami, lesem a poli vybrali k bojové hře airsoft, jejímž cílem nejčastěji bývá dobytí nějakého území nebo získání strategicky cenné věci a zničení nepřítele. I výběr bojujících stran vychází z reality.
„My jsme vojáci Kosovské osvobozenecké armády. Jednotka KFOR, která má nedaleko základnu, nám zabavila zásilku drog a chce nám ji prodat zpátky. Jenže na takový sprostý obchod nepřistoupíme a získáme naši dodávku zpátky silou,“ připomíná základní scénář dnešní hry Jan Pilař, který je momentálně velitelem kosovských Albánců. A jeho občanské zaměstnání? Pracuje v ochrance.
„Dneska nehrajeme klasicky na to, že jedna strana je hodná a druhá zlá. Zlé jsou obě,“ dodává osmadvacetiletý Honza, když od každého vybírá sto třicet korun na zaplacení pronájmu objektu, kde se bude bojovat.

Zbraně podle zákona

Pušky a pistole na airsoft patří podle zákona do kategorie plynových zbraní skupiny D a musí se s nimi zacházet stejně jako s jakýmikoli jinými zbraněmi. Mohou se tedy prodávat jen osobám starším osmnácti let. Ani na dnešní akci není nikdo, kdo není plnoletý. „Pokud jsou všichni dospělí, vypadají bitvy úplně jinak,“ říká Honza, který si z hliníkového pouzdra vystlaného molitanem vytahuje pušku, pistoli, brýle a hromadu plastových kuliček.
„Na základ ti stačí pár tisíc,“ odpovídá na otázku, kolik bych musela zaplatit za takovou výbavu. „Ale já osobně jsem do tohohle sportu vrazil už tak dvě stě tisíc.“ I to Honzu řadí do kategorie zapáleného nadšence.
„U nás se airsoftu věnují tak tři až čtyři tisíce lidí. Jednotlivé skupiny tvoří v podstatě stabilní týmy, které si proti sobě domlouvají bitvy,“ vysvětluje Honza, který začal s airsoftem tak, že prostě požádal jednu takovou partu, jestli si s nimi může zahrát. „Airsoft není tolik komerčně nabízený jako třeba paintball.“ Ten si prostě jdete zahrát do budovy nebo na hřiště, kde vám půjčí vybavení, a vy si tam na pár hodin zastřílíte.
Přesto se už i airsoft u nás stává dostupnějším. „Pořádáme i teambuildingové akce pro firmy,“ zmiňuje se Honza o své společnosti Alpha Airsoft. Lidé z různých firem si tak můžou pod vedením profesionálů vyzkoušet, jak se utužují pracovní vztahy na vojenský způsob.

Vojáci, hospodští i vesničané

Hra je už nějakou dobu populární v mnoha zemích světa, kde se už pořádala nejedna epická bitva s tisíci účastníků. Na počátku všeho ale byla kopie pistole. „Původně vznikl airsoft v osmdesátých letech v Japonsku, kde nebylo možné vlastnit střelné zbraně, a tak si Japonci dělali přesné makety, které místo nábojů střílely kuličky. Bylo jen otázkou času, než s tím začali střílet po sobě.“ Taková airsoftová bitva může být opravdu velkolepou záležitostí. Dnes se totiž k boji kromě střelných zbraní používá i pyrotechnika, falešné granáty, najímají se vrtulníky a osobní auta se předělávají na válečná vozidla.
Někteří lidé na velké airsoftové akce nepřicházejí bojovat, ale zahrát si zdravotníky, hospodské či obyčejné vesničany, kteří se ocitli ve válečném konfliktu. „Scénáře těchto akcí jsou fakt propracované a hra se pak podobá víceméně filmu,“ vysvětluje Honza.
Víc než půl hodiny po zahájení dnešní bitvy o zásilku drog se všichni členové kosovskoalbánské jednotky ještě poflakují na místě srazu.
Bojovat za kosovské Albánce přijelo několik nezávislých skupin airsoftových hráčů, takže se všichni ještě neznají. Potřásají si rukama a představují se hlavně přezdívkami. „Ahoj, já jsem Sa -tan,“ usmívá se na mě mladý muž s velkou jizvou na hlavě.
Na otázku, proč hraje právě tuhle hru, s úsměvem odpoví, že mu chybí armáda. Byl v aktivní službě v Iráku i v Afghánistánu, teď je sice ve výslužbě, ale rád by se do nějakého konfliktu vrátil, doma je prý nuda.
Přitočí se k nám další hráč a napřahuje ruku. „Jsem Šaman, ahoj.“ Ve skutečném životě je profesionální voják, který má na starosti bezpečnost našich gripenů. Divím se, proč si bývalý a současný člen armády chtějí hrát ve svém volnu na bojovou akci.
„Čtvrtina lidí z airsoftu jsou vojáci, bývalí vojáci nebo policajti.“ Ne každý, kdo tu dneska je, pracuje v ozbrojených složkách, ale snad každý, s kým jsem mluvila, má pozitivní vztah k české armádě a zvlášť k vojákům vysílaným na bojové mise.

Každý má svou roli

V půl jedenácté se skupina zvedá a hra konečně začíná. Z ničeho nic se parta mladých lidí začne chovat jako bojová jednotka, na kterou může každou chvíli někdo zaútočit.
Ti vepředu zjišťují, jestli v prostoru není nepřítel, a zadní skupinka zase dává pozor, aby nikdo nešel za nimi. To všechno samozřejmě s nabitými puškami a za neustálého sledování okolní krajiny.
Taktika kosovských Albánců je taková, že nechají jednotku KFOR zatím vydusit, s útokem nebudou spěchat, jen se budou ostražitě pohybovat po lese a koukat, co se děje. Takže se jdu podívat, co zrovna teď dělají na základně KFOR, kde by údajně měla být schovaná zásilka drog.
Když se dostanu do vybydleného objektu vojenských kasáren v bývalé protiletadlové základně Předhvozdí, kde se mimo airsoftových akcí konají i policejní a vojenská cvičení, začíná skutečný role playing. Znamená to, že se v rámci hry stanete fiktivní postavou, třeba vojákem, který hlídá vchod do základny, má jen určité informace a plní rozkazy.
„Já nevím, jaká jsme jednotka, to ví tak maximálně velitel,“ ozve se klučičí hlas a ze skrýše vykoukne mladík v uniformě se slunečními brýlemi. Dostanu se k dalším vojákům, kteří u mě hledají zbraň, a když žádnou nenajdou, konečně mě pustí dovnitř. Už na začátku jsem byla upozorněna, že pokud budu mít u sebe nějakou pistoli, byť jen na kuličky, určitě mě zastřelí. Kuličkami, naštěstí.
V kasárnách kluci zatím obsadili horní patro, a protože sem vedou jen jedny schody, nejspíš se jim základnu podaří udržet dlouho, i když protivníků má místní jednotka víc než dvojnásobek.

Na mrtvolišti jenom hodinku

Pár vojáků čeká s nabitými zbraněmi nad schody. V okně, kterému už dávno chybí sklo i okenice, je připravený odstřelovač a hlídka je i na střeše třípatrové budovy, kde má pochopitelně nejlepší výhled. Mě ale zajímá, co dělá velitel.
Jeho přezdívka zní Suchy a v normálním životě je shodou okolností Honzův kolega z práce. V rámci své role mi vysvětluje, že tady žádná zásilka drog rozhodně není, že ji odvezli na hlavní velitelství a neví, co se s ní přesně stane. Každopádně podle jeho slov vše probíhalo a bude probíhat podle pravidel a legálně. Na druhou stranu je vedle něj pár krabic, které by mohly představovat zboží, o které se tu hraje.
„Nevím, proč se dneska tak flákají. Čekali jsme, že už dávno budeme bojovat,“ říká mi velitel Suchy mimo hru. Pravda je, že představitelé kosovských Albánců chtějí nechat jednotku vycukat a do bitvy se vážně nehrnou. Posílají kolem hlídky, aby zjistili, jak situace vypadá, a protože i KFOR má v terénu pár mužů, začínají první střílečky – z lesa se začnou odšourávat první mrtví.
Jdu se mrknout do lesa, kde je nejen tábor kosovských Albánců, ale zároveň i „mrtvoliště“. Tedy místo, kam na hodinu odcházejí „zabití“ vojáci. „Když dostaneš zásah kamkoliv, třeba klidně do nohy, tak jsi mrtvá. Nesmíš s nikým mluvit o tom, co víš o protivníkovi,“ vysvětluje kluk s přezdívkou Rajče, který je taky velký airsoftový fanda a přes internet prodává všechno možné vybavení na tento sport.
Zajímá mě, jak v praxi funguje pravidlo, že se zasažený sám musí přihlásit k tomu, že to „koupil“. Hodně prý záleží na čestnosti daného člověka, ale vše obvykle probíhá víceméně bez problémů.
Rajče má na sobě oranžovou vestu, to proto, aby každý věděl, že je mrtvola, a do těch se přece nestřílí. Jde si na hodinu sednout k ostatním zasaženým. Baví se o úplně normálních věcech. Po hodině se zvednou, protože podle pravidel hry se z nich stávají nové vojenské posily a mohou znovu do boje.

Kdo vyhraje?

Velitel kosovských Albánců Honza zavelí, že už je moc hodin a bude hlavní útok. Takže se všichni aktuálně živí vojáci zvednou a vyrazí do bitvy. Obranu se jim však prolomit nedaří, takže jejich návrat je rychlejší, než plánovali. Hráči začnou reptat, že protistrana má mrtvoliště přímo na základně a nepřijde jim to fér. „Noví vojáci by přišli z venku a neobjevili by se přímo v budově,“ říká trochu rozhořčeně Honza a píše veliteli druhého tábora SMS. I když se v průběhu hry používají vysílačky a mobily jsou považovány za věc, která do války nepatří, pokud se stane něco se samotným průběhem hry nebo jsou porušena pravidla, esemeskovat se může.
Kluci nejsou s tím, co dělá protistrana, moc spokojení, ale už to nebudou řešit, protože v šest se končí. Uvědomím si, že jsem si ještě nezabojovala – Rajče je tak hodný, že mi půjčí svoji pušku. Pár kluků mi pobaveně ukazuje, jak se drží, jak se z ní střílí, a dostávám radu, že ke zbrani bych se vždycky měla chovat, jako by byla nabitá.
Opravdu se snažím nemít v jednom kuse prst na spoušti, ale moc se mi to nedaří. Všichni, kdo jsou ve skupině živí, jdou do posledního útoku. Pokud se druhé skupině podaří udržet pozice do konce hry v šest, což bude za chvíli, zvítězí.
Takže se blížíme přes les k základně – musíme rychle proběhnout k budově a vyhnout se plastovým kulkám odstřelovače. Jenže jeden voják před námi upadne, což nás trochu zpomalí, a další tři to koupíme. Musím nejdřív ležet na zemi, pak vstát a poodejít. Bohužel už nestihnu znovu obživnout, protože chvíli po mém zastřelení hra končí. Straně kosovských Albánců se nepovedlo probojovat do základny KFOR, takže prohráli. I tak to byl pro všechny parádní den.

***

Airsoft není tolik komerčně nabízený jako třeba paintball Jan Pilař

Scénáře těchto akcí jsou fakt propracované a hra se pak podobá víceméně filmu Jan Pilař

Asijská střílečka * Airsoft vznikl koncem osmdesátých let dvacátého století v Japonsku a je v Asii stále velmi oblíbený. * Může mít čistě sportovní podobu, kdy jde v podstatě jen o střílečku mezi dvěma skupinami, jiné skupiny zase kopírují reálné vojenské jednotky do co největších detailů. Snaží se mít co nejvěrohodnější uniformy i makety zbraní. * V největší airsoftové bitvě u nás bylo skoro tři tisíce hráčů.